Hudba
Na jiném místě byla zmínka o tom, že flamenco sestává ze čtyř základních složek:
O posledních třech bude řeč v následujícím textu, neboť právě ony jsou „hudební složkou flamenka.
Cante
Cante a jeho provozovatelé – zpěváci flamenka (cantaores) požívají ve Španělsku bezpochyby největší úcty. Dokonce i jeden z nejlepších kytaristů v historii flamenka, Paco de Lucía, se přiznal, že jako mladý toužil být především zpěvákem. Stejně jako baile a toque dělí se cante podle jednotlivých stylů (palos). Existují tak cante por alegrías, bulerías, siguiriyas atd. Cante může existovat také samostatně, tj. bez doprovodu kytary či tance. O takových cantes se říká, že se zpívají „a palo seco . Patří k nim zejména saeta, která se zpívá bez doprovodu vždy, ostatní mohou být většinou zpívány jak s doprovodem, tak bez něj. Dále jsou cantes ze skupiny „hondo (ve španělštině hondo – hluboký – odtud název cante jondo – „hluboký zpěv ). Tyto cantes, většinou pomalé a smutné (mezi nejtypičtější představitele patří zejména seguiriya) jsou nejnáročnější jak na poslech, tak na interpretaci. Vyjadřují ty nejhlubší emocionální prožitky. Mezi další nejznámější styly patří např. tientos, tangos, bulerías, alegrías atd. Každý z cantes má v textech svoji typickou náladu a často i tematiku. Porozumění textům písní tak často dává smysl onomu zvláštnímu, chraplavému způsobu zpěvu, který často lidem připadá až afektovaný. Texty písní většinou vznikaly v chudém sociálním prostředí cikánských rodin, a tak v nich najdeme zejména smutná (někdy i tragická) témata. Smrt, šílenství, nešťastná láska, těžké životní a pracovní podmínky tvoří většinu obsahu textů písní zejména cante jonda. Mezi legendy flamenkového cante patří Manuel Torre, Antonio Chacón, Antonio Mairena, Manolo Caracol, dále Camarón de la Isla († 1992), kterému patří zásluhy za zpopularizování flamenkového zpěvu pro širší vrstvy. Z velkého množství vynikajících dnešních interpretů je možno jmenovat např.: José Mercé, Duquende, La Macanita, Mayte Martín, Enrique Morente.
Toque
Kytara sloužila vždy především jako doprovodný nástroj ke zpěvu a tanci. Sólovým nástrojem se stala až v posledních desetiletích společně s nebývalým vývojem hráčské techniky a rovněž i s rozvojem flamenka po harmonické a rytmické stránce. Flamenková kytara se na první pohled neliší od klasické španělské šestistrunné kytary. Má však některé zvláštnosti spočívající zejména v její konstrukci, které se projevují v nižším posazení strun nad hmatníkem a ozvučnou deskou. Na té je většinou přilepena umělohmotná folie (tzv. golpeador), aby se kytara nepoškodila údery prstů pravé ruky na vrchní desku (tzv. golpes). Většina flamenkových kytar má dnes již kovovou mechaniku převzatou z ostatních druhů kytar, někteří kytaristé však dodnes dávají přednost původní dřevěné mechanice. Zadní deska a luby flamenkové kytary se vyrábí buď z cypřiše nebo palisandru, vrchní (ozvučná deska) pak ze smrku nebo z cedru. Flamenková kytara má obecně kratší tón a při hraní přes všechny struny břinkavější zvuk než klasická kytara. Při hře na flamenkovou kytaru se používá původní technika hry, zvaná rasgueado, spočívající v úderech pravé ruky přes více strun a alzapúa, speciální technika hry palcem přes více strun, a to oběma směry, nahoru i dolů. Ostatní techniky (tremolo, picado, arpegio) byly převzaty z klasické kytarové techniky, a to průkopníky flamenkové kytary jako sólového nástroje (Ramón Montoya, Niňo Ricardo, Sabicas). Tyto techniky však byly stejně poněkud upraveny pro potřeby flamenkové kytary. Zjednodušeně se dá říci, že rasgueado se používá hlavně při doprovodu zpěvu a tance, zatímco ostatní techniky hlavně v tzv. falsetách, melodických vyhrávkách, kterými kytarista vyplňuje přestávky ve zpěvu. Jednotlivé styly mají své typické harmonie a rytmy, popřípadě se hrají bez rytmu („al aire libre ). I u těchto toques však zůstává pro ně typická harmonie. Harmonicky se většina hudby ve flamenku odehrává buď v tradiční dur-mollové harmonii, nebo v typickém frygickém modu (např. Akordický postup Ami G F E). Rytmicky se toques mohou dělit na ty, které se hrají al aire libre (bez rytmu): Taranta, Minera, Rondeňa, Fandango, dále pak na ty, které mají de facto 3/4 rytmus (Fandango de Huelva, Sevillanas), 4/4 rytmus (Tango, Rumba, Colombiana) a pro cizince nejhůře pochopitelný 12-dobý rytmus (Bulerías, Alegrías, Soleá, Siguiriya) s pravidelně rozloženými přízvuky na určitých dobách.
Mezi nejvýznamnější kytaristy patřili již zmínění Ramón Montoya, Sabicas a Niňo Ricardo. V současnosti jsou to především Paco de Lucía, Pepe Habichuela, Tomatito, Gerardo Núňez, Moraíto, Vicente Amigo. O zpopularizování flamenka se zasloužil především Paco de Lucía, který nebývale zdokonalil techniku hry, obohatil harmonii o nové prvky (zejména z jazzu) a který je vzorem pro většinu mladé generace kytarových hráčů.
Jaleo
Jaleo je rytmický doprovod především v podobě tlesků (palmas). Jeho nedělitelnou součástí je „povzbuzování interpreta (kytaristy, zpěváka, tanečníka) slovy a typickými výkřiky jako olé!, arsa!, anda! vamos! atp.V posledních desetiletích se ve flamenku začaly používat i jiné nástroje, jako např. basová kytara, flétna, saxofon, housle a různé druhy perkusivních nástrojů (conga, tabla, cajón). Cajón (původně peruánský lidový nástroj) má podobu dřevěné bedny, na které se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky. Do flamenka ho přivedl Paco de Lucía a poprvé použil na své desce Almoraima. Od té doby se stal vedle „palmas nejtypičtějším doprovodným perkusivním nástrojem, bez něhož se neobejde téměř žádné flamenkové představení.
Aktuální nabídka:
14/4 – 21/4/2023
ZÁJEZD 2023
Sevilla, Granada, Córdoba,
Málaga, Costa de la Luz …