Tanec

Baile flamenco (tanec) sestává z mnoha různých stylů (palos), tak jak je popsáno v rubrice o hudbě. Tak jako jsou pro jednotlivé styly cantes typické určité texty, náměty a nálady, tak i v tanci se každý styl vyznačuje typickými figurami a choreografickými prvky, které nejlépe vyjadřují pocit tanečníka nebo tanečnice (bailaor, bailaora) a korespondují emocím písně. Zpravidla pomalejší tance, jako je soleá a seguiriya, vyjadřují melancholii, smutek, bolest a utrpení spojené s láskou nebo smrtí. Hlavní důraz je dán na hloubku osobního vyjádření; taneční pohyby torza, ramen, paží a rukou jsou napjaté a pomalé, tanec se odehrává většinou na místě; podupů (zapateado) je minimum. Napětí pomalých a vážných pohybů se střídá s ostrými zastaveními pohybu (to je typické pro všechny styly flamenka). Tyto tance jsou označovány jako baile grande, což vyjadřuje nejhlubší emoční prožitek a ve zpěvu to odpovídá cante jondo.

Podle vážnosti tématu a nálady písní jsou pak tance označovány jako baile intermedio nebo baile chico stejně jako u cante. Veselejší tance jsou dynamičtější s rozsáhlejšími sekvencemi zapateada, které se většinou stupňuje a končí nečekaným ostrým zastavením. Dále se používá ve větší míře jaleo a palmas (obojí je popsáno v rubrice hudba). Typickým doplňkem regionálních tanců jako jsou sevillanas a fandangos předváděných na zábavách jsou kastaněty (castanuelas). Tyto dřevěné prstové perkusové nástroje mají původ údajně v krétské kultuře a byly původně z mušlí. Nyní jsou ze dřeva, ale tvar mušle je zachován. Kromě tlesků, kastanět a pokřiků se doprovází tanečník také luskáním prstů (pitos). Tento rytmický doprovod je rozšířený především v mužských tancích, kde často nahrazuje krouživé pohyby rukou, typické pro ženský tanec.

Tradičně byl rozdíl mužského a ženského baile v použití zapateada: ženský tanec obsahuje tento prvek až od dob jedné z hlavních osobností flamenka, Carmen Amaya, která emancipovala ženské flamenco a zařadila do něj kromě zapateada i razantnější pohyby paží. Kvalita baile, jak u žen tak u mužů, se hodnotí podle duende, gracia, a compás. Duende je těžko přeložitelný termín, který ve flamenku označuje hloubku a čistotu projevu a schopnost vzbudit u diváků silný emoční zážitek. Gracia je elegance a ladnost pohybu, na rozdíl od prvního kriteria se toto vztahuje k estetice tance, ale zahrnuje i důstojnost a vznešenost. Třetí kriterium – compás – pak hodnotí muzikálnost tanečního interpreta, nebo-li schopnost udržet rytmus daného tanečního stylu (compás) přes náročné pauzy v tanci a contratiempa (synkopované podupy nohou).

Posledních třicet let se těší baile flamenco - vzhledem k celkovému vzrůstu popularity flamenka - renesanci, která sebou nese modernizaci a rozrůznění tanečních forem a škol. Už se nejezdí za flamenkem jenom do Andaluských „kolébek tohoto tance, jako je Jerez de la Frontera, Huelva, Granada nebo Sevilla, ale především do Madridu nebo Barcelony, kde působí mnohé současné hvězdy a inovátoři baile flamenca. Mezi ně patří např. Joaquín Cortés, Belén Maya, Farruquito a Tomás de Madrid. Významnými osobnostmi tradičního tance jsou např. Merche Esmeralda, Lola Flores (známá hlavně jako cantaora), Manuela Carrasco a další.



Copyright © Petr Stráník 2013